Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kultura

 

  Vzpomínáme velikého slezského básníka, národního umělce Petra Bezruče. 

 

      Jeho básnické dílo vznikalo v nejtěsnějším spojení s životními problémy slezského a moravského lidu, je hluboké účastí s porobeným lidem, se kterým se básník setkával v kraji svého dětství, jinošství, mužné síly i stařeckého zamyšlení. Je svědectvím o době, v níž básník žil.

 

      V sousedství Opavy, v nedalekém Komárově, je prakolébka Vaškova rodu, z něhož vyšel Petr Bezruč. Ke konci sedmnáctého století se ve farní matrice poprvé zjevilo jméno Vašek a pak už je nerozlučně spjato s Komárovem a pradědy Vladimíra Vaška, básníka Petra Bezruče. Odtud se rozchází rod do okolních vsí: Suchých a Mokrých Lazců, Nových Sedlic, Hrabyně a dalších.

 

        Zvláštního zastavení si zasluhuje Háj. V r. 1804 se tu usadil komárovský  Jakub Vašek a při hospodářství měl i hostinec. Oženil se s Terezou Hrnčířovou, dcerou třebovického mlynáře.  Měli spolu jedenáct dětí.  Šestým dítětem byl Antonín Martin, nar. 11. listopadu 1829.  Nadanému chlapci přála matka a on po obecné škole v Chabičově, gymnasiu v Opavě a universitě v Olomouci, v Praze a ve Vídni, přichází jako profesor do Opavy, aby tu začal buditelskou činnost. Náhoda tomu chce, že na cestě do Bavor pozná mladý Antonín Vašek Márinku Brožkovou z Rudče u Brandýsa nad Labem. Zalíbili se a svatba siroty Márinky s Antonínem Vaškem se konala u sv. Víta v Kostelci nad Labem 18. září 1866.Zakrádko se manželé odstěhovali na Ostrožnou ulici do Opavy. Nastěhovali se do domu, ve kterém je dnes Památník Petra Bezruče. A zde se jim 15. září 1867 narodil prvorozený Vladimír Jan Nepomucký. Tak byl pokřtěn na přání matky.

 

        Co mu vložil osud do kolébky?

      Bude bojovat po boku svého lidu, bude pomáhat  plamenným slovem rozbíjet bídu a utrpení, bude lidu ukazovat cestu ke štěstí, k lepšímu životu. Chlapec roste, ale jeho otec se stává štvancem. Pro svou buditelskou činnost je nepohodlný vládnoucímu panstvu a musí z Opavy. Odchází na gymnasium do Brna, ale ani tam neprovází rodinu štěstí a spokojený život. V r. 1880 umírá otec na chrlení krve. Šest nezletilých dětí osiří. Nejstaršímu Vladimírovi je třináct let a do budoucna je poznamenán otcovou nemocí.  Neklesá, pomáhá matce.  V  nekrologu Opavského Týdenníku je psáno: "Komu že vykládati, kdo byl Antonín Vašek? Miloval svou vlast, v níž se zrodil, jako málokdo z tisíců, nekonečnou a horoucí láskou lnul ke svému lidu opovrženému a k řeči jeho, proto skonal - ve vyhnanství."

 

        Otec umírá ve vyhnanství, ale jeho  syna nespočetnými srdci milovaného, nesou jeho rodným krajem bezejmenní, nesou ho na rukou a v slzách k poslednímu odpočinutí do rodné slezské země.

 

         Jedna z nejkrásnějších básní, ale také nejvíce provokující je Ostrava. Připomeňme si ji.

 

                                        Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem..                                         

Sto roků kopal jsem uhlí.

Za sto let v rameni bezmasém,

svaly mi v železo ztuhly.

 

Uhelný prach sedl mi do očí,

rubíny ze rtů mi uhly,

ze vlasů, vousů i obočí

visí mi rampouchy uhlí.

 

Chléb s uhlím beru si do práce,

z roboty jdu na robotu,

při Dunaji strmí paláce

z krve mé a z mého potu.

 

Sto roků v kopalně mlčel jsem,

kdo mi těch sto roků vrátí?

Když jsem jim pohrozil kladivem,

kde kdo se začal mi smáti.

 

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,

pro pány dřel se jak prve -

máchl jsem kladivem - teklo to vráz

na Polské Ostravě krve.

 

Všichni vy na Slezské, všichni vy,  dím

nech je vám Petr, neb Pavel,

mějž prst kryt krunýřem ocelovým,

tisícům k útoku zavel.

 

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím

hlubokých páni vy dolů,

přijde den, z dolů jde plamen a dým,

přijde den, zúčtujem spolu!!!

 

         Z publikací Památníku Petra Bezruče sestavila Jaroslava Grobcová