Jdi na obsah Jdi na menu

Články

 

CO ČINÍ NÁROD NEZAMĚNITELNÝM

Kultura – rodný jazyk – vnímání světa

     Světem táhne globalizace, multikulturismus a podobně ohlupující ideologie vedoucí k zániku národů, k zániku jedinečnosti národních kultur. Stejně tak je tomu v případě náboženského šílenství. Ve jménu násilné, fanatické víry jsou lidé zabíjeni, města „bezvěrců“ vypalována, dech beroucí kulturní památky, které přetrvaly tisíciletí, jsou nenávratně ničeny. Ti, kteří se více zajímají o souvislosti, jistě budou vědět o existenci dokumentu pocházejícího z období studené války. (Ostatně studenou válkou bychom mohli nazvat dění mezi Evropou a USA až po dnešní dny). Ten dokument se jmenuje Harvardský projekt. Hovoří se v něm o tom, jakými prostředky, způsoby, vymazat lidem vztah k jejich národní kultuře, k národním i rodinným kořenům, jak manipulovat s vědomím lidí tak, aby se stali poslušnými, bez vlastního názoru novodobými otroky, kteří zapomenou svou rodnou řeč. Ten dokument je k nalezení (snad ještě i v době otištění tohoto článku tomu tak bude) na internetu. Zaměření je především na Rusko, ale to, co se děje od roku 1989 v naší zemi, je přesně podle tohoto dokumentu. Jedním ze způsobů, dle mne primárním, je narušení vztahu k rodnému jazyku, hudbě, kultuře, národním hodnotám včetně vnímání rodiny.  Nepozorovaným způsobem přes různá „šidítka“ změnit lidem jejich hodnoty za falešné a přimět je těmto věřit a na ně se upnout. Obrovské pole působnosti je v oblasti kultury – filmu, hudby, literatury. Průnik vulgarismů, cizích (anglických) výrazů, chaotické hudby, zaměření na materiální hodnoty prostřednictvím reklam, vyzdvihování nízkých lidských pudů, sexu a násilí. A mohla bych pokračovat dále. Další z oblastí je školství a rodina. Do škol zavádět multikulturalismus, zastiňovat národní jazyk, národní zvyky, dějiny, manipulovat s fakty...  Demoralizovat mládež. V případě rodiny jde o zesměšňování jejího významu a hodnot...    

     Rodinný svazek byl u Slovanů nadřazen manželství. Rodinný svazek znamenal spojení dvou jedinců na základě úcty, stejné etnické příslušnosti, čistoty a lásky, ze které přicházeli na svět potomci. Matka byla ta, která zprostředkovávala první sluchový kontakt s vibrací rodného jazyka. A to prostřednictvím písniček, říkadel, později vyprávění příběhů a pohádek, ve kterých zaznívalo mnohé z vědění našich rodů. Poznatky o světě, o hrdinných činech předků, o pravidlech života...  Rodný jazyk jako jediný je schopen udržovat v jedinci potřebnou informační energii především na úrovni geneticko-informační. V dávných dobách, kdy lidé běžně ovládali a užívali obrazné písmo, udržovali tak svůj energetický potenciál neustále na vysoké úrovni. Každá hláska má jinou frekvenci. Existuje učení o tom, jak pomocí konkrétních hlásek a tónů uzdravovat.

      Jen pro zajímavost: Napadlo vás někdy zamyslet se nad tím, v kolika našich slovech se vyskytuje slovní základ „rod“?

     Mimochodem u Slovanských národů byl rod  jedním z bohů. 

     Také v národní hudbě jsou zakódovány prostřednictvím řazení tónů  informace, které jsou schopny otevírat na úrovni vibrační naše vědomí. Nejčastěji to můžeme pocítit prostřednictvím emocí.  Je dávno prokázáno, že bez ohledu líbivosti, nejvíce člověku prospívá jeho národní hudba (lidová, folklorní). Ta má nejvyšší energeticko-vibrační potenciál pro zdraví. Hodnota prospěšnosti klesá přes symfonickou hudbu, folk, pop až k destruktivnímu roku, technu a podobným novodobým stylům. Není náhodou, že právě tyto k nám přicházejí ze západního světa.  

     Obrazné vnímání světa se odrazilo v lidových výšivkách. Není náhodou, že slovanské kroje jsou známé bohatostí svých výšivek. Je to náhoda? Bohatá symbolika výšivek odkazuje na znalosti v chápání světa našich předků, k jejich vztahu k přírodě, se kterou žili v souladu. Je však smutnou skutečností, že většina symbolů vypovídajících o těchto znalostech, se ve výšivkách moravských a slezských krojů nevyskytuje. Výjimku tvoří kopaničářské kroje. (Tak dokonale proběhlo vymazávání této symboliky z vědomí lidí).

     Dostupné studie potvrzují bohatost slovanských jazyků a jejich vliv na energetický systém  jednotlivých slovanských národů. (Např. Doc. Hubáček z Ostravské univerzity uvádí, že přibližně 12 tisíc let starý jazyk, kterým je praslovanština, je jazykem nejdokonalejším ze všech pradávných jazyků. Jazyky v dnešní podobě, jako například němčina, mají hodně kořenů z našeho jazyka. Slovanské jazyky obecně jsou bohatší v počtu pojmů, než západní jazyky). To věděli i příslušníci vysokého duchovenstva neslovanského. Od dob tzv. šíření vzdělanosti prostřednictvím mise Cyrila a Metoděje, kteří pozměnili slovanskou bukvici, došlo k narušení vibračního působení zvukové formy jazyka i jeho obrazného vlivu na vědomí člověka. Přesto se nepodařilo ani vnucením víry  Slovanům cizího náboženství zcela zničit jejich vztah ke svým kořenům. Nepodařilo se to ani za krutých pozdějších dob, kdy na hranicích plály nejen knihy vědců a myslitelů a obrazy skutečných mistrů ale – také lidé. Nepodařilo se rodný jazyk zahubit a pouto k rodovým kořenům vyrvat ani nacistické mašinérii. Těm všem se to nepodařilo, avšak dnes stojíme tváří v tvář obludné skutečnosti ničení všeho, o čem jsem se výše zmínila. A to vlastním přičiněním! Lhostejností, naivitou, ochotou nechat se ohlupovat, manipulovat, nechutí brát zodpovědnost za svá rozhodnutí...

     Cítit propojení se svým rodným jazykem znamená i orientovat se ve věcech národnostních. Pokud totiž vím, k jakému národu patřím, jaké jsou jeho dějiny, jaké jsou dějiny mé rodiny, ..., vážím si odkazu svých předků, vážím si sám sebe a - znám svá práva, která jsou ukotvena v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy, tak vím, že: „Každý má právo svobodně se rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ (odst. 2, čl.3 výše zmíněného dokumentu), pak mohu respektovat a vážit si národa jiného. Nebudu mít potřebu vnucovat mu svou kulturu, svá pravidla, svůj jazyk a písmo.  A to platí rovněž o národech si blízkých. Bohužel ne každý si toto u-vědomuje. Manipulace s lidským vědomím probíhá každodenně. V současné době probíhají jednání o změnu v Ústavě ve smyslu vyloučení moravského národa jakožto jednoho ze spolkových národů naší země. Je to vyvrcholení mnohaletého nenásilného upozaďování moravského národa, jeho vnímání sebe sama z pohledu národnostního uvědomění. Tragické na celé záležitosti je, že mnoho Moravanů skutečně přestalo vnímat, že jsou Moravané, s právem na moravskou národnost, a zcela zmateně a neurčitě na otázku, k jaké národnosti se hlásí, odpovídají se zřetelným otazníkem, k české. A přitom historicky na území naší dnešní republiky vznikla Morava jako první samostatný slovanský útvar v době, kdy o Čechách nebylo ještě nic známo.                       

     Jsme Slované a pokud se máme respektovat ve svých odlišnostech – jazykových, kulturních apod., nesmíme vnucovat jiným názor, že jsou někým jiným. Jak se máme bránit náporu naprosto cizích jazyků, cizí kultury a víry, pokud nevíme, z vlastního nezájmu, kým jsme? Národnostní otázka byla vždy velmi citlivým tématem. My ji ale musíme diskutovat, a to s chladnou hlavou. Nebezpečí pro nás Evropany a Slovany především tkví právě v naší nejednotě, nezájmu vědět, znát, nerespektování se a pochlebování těm, kteří přinášejí zkázu pro celý slovanský svět.  A dějiny nám ukazují, že k zánikům i vyspělých států došlo rozvratem zevnitř. Dopřejme si tedy ten luxus naprosto základního: Buďme vědomí, zajímejme se o to,  jaké je pozadí toho, co se děje, studujme mechanismy řízení a respektujme se jako národy si blízké, žijící v jedné malé, však nádherné zemi.             

                                                                                                 Mgr. Zuzana Kaiser Dorazilová                                                                                                                                                                                     

----------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 SETKÁNÍ MORAVANŮ A SLEZANŮ

     Naši slovanští předkové měli v úctě nejen přírodu, ale především život. Dovedli se radovat  stejně přirozeně, jako řešit vážná rozhodnutí. Žili v souladu s kosmickými energiemi,  s kosmickými zákonitostmi odrážejícími se v jejich životech. Žili podle vesmírných zákonů tvůrčím způsobem.                                                

     Nekonečnou cykličnost přírody oslavovali ve významných ročních dnech, kdy uctívali konkrétní energie spojené s daným obdobím. Tyto tvůrčí energie nesly jména nám dnes stále známějších božstev. Na rozdíl od jiných národních pantheonů ve světě, nesou v sobě slovanská božstva stejný podíl, jednoduše řečeno, kladné i záporné energie. Málokdo si však uvědomí, že tito Bohové a Bohyně, jsou částí jediného tvůrce. Toto Slované věděli a proto ona vyrovnanost energií.   

      Příležitostí k radování a oslavám byly i významné předělové události v lidském životě – narození dítěte, svatba, poslední rozloučení. Pokud odešel někdo z nich, zbytečně netruchlili, ale udělali takové úkony, kterými zajistili, aby duše zemřelého zůstala celistvá a až bude potřeba, aby se vrátila.                                              

     K oslavám patřily vedle obřadu, který vedl nejváženější, nejzkušenější, nejstarší  - vedun, i tanec, zpěv, nejrůznější hry a společné hodování. Vše se odvíjelo v duchu vědomé pospolitosti, dbalo se o pečlivé vyjadřování – vyslovování slov, zpěv rezonoval s vibrací lidí na jejich buněčné-genetické úrovni.  Slované vždy byli družní, pohostinní, rádi se veselili. Ke společné hostině přinášel každý něco ze svého domu, k přípravě pokrmů se často přistupovalo tak, že každá rodina přispěla něčím a ženy pak společně pokrmy připravovaly. Při tanci se uplatňovalo tančení v kruhu i s voděním. Naši předkové věděli o způsobu aktivování energie a pročišťování energetického pole při pohybu v kruhu, či při točení se kolem vlastní osy. Při takovém tanci se energie všech tanečníků vyrovnávala a smazával se rozdíl mezi jedinci. Tanečníci se doprovázeli zpěvem a podle možností hrou na vlastnoručně vyrobené hudební nástroje. Rozšířené byly píšťalky různých délek, hrálo se i na rohy. Zastoupeny byly i gusle, předchůdce dnešních houslí, ale i jiné drnkací nástroje, bubínky a rytmus vždy hravě udržovaly lidské dlaně. V písních se zpívalo o přírodě, o lásce, o práci, o lidském životě, oslavovala se božstva, zpívalo se o hrdinských skutcích lidí. Hry se lišily podle věku a pohlaví. Dětské hry, to byla rozpočítadla a hry zaměřené na rozpoznávání a objevování světa i osobních schopností. Často se ve hrách objevovala imitace běžných činností. Rozdílné byly hry děvčat, které byly zaměřeny na tanec a nesly v sobě stopy magie. V mužských hrách dominovala mrštnost a síla, a to nejen ta fyzická. 

     Hovořím zde o tom proto, že i naše setkávání by se měla nést v duchu vědomé radosti, kterou je možné projevit společným sdílením – rozprávěním, vděčností předkům za život, tancem, zpěvem, společně vykonanou prací i společnou hostinou. A také obohacováním se o znalosti, předáváním si zkušeností.                                                                                 

     Pro nás, Slovany moravské, slezské či slovenské, je nejvlastnější náš rodný jazyk, zpěv našich národních písní. Jejich rytmus, rytmus hudby a zpěvu, stejně jako melodičnost mluveného slova a frekvence jednotlivých hlásek, nejlépe prospívají našemu zdraví. Rezonují  s našim energeticko genetickýcm systémem. Tím jedince rodná řeč s národní hudbou doslova oživuje, podporuje jeho zdraví, kreativitu a udržuje jedince v propojení s jeho předky, s kořeny, s informačním systémem Rodu a celého národa. (O to otřesnější je pak skutečnost, že nám byl v minulosti slovanský jazyk záměrně zničen).

     Setkávání, kdy máme mj. možnost si společně zazpívat naše lidové písně a zatančit lidové, národní tance, tak vedou k oživení nás samých, k aktivaci našeho vědomí a k utužení národního cítění. A že studnice našeho národního folkloru je hodně hluboká a naplněná přebohatou zdravou (živou) vodou, není pochyb.

                                                                                                                          Zuzana Kaiser Dorazilová

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------

 

MORAVSKÁ BESEDA

      Moravská beseda se stává naším prvním společným krokem. Proč právě Beseda, která nemá až tak hluboké kořeny? Snad to byl nápad naší Jarky Grobcové, snad to vzniklo spontánně. Podstatné je, že nám skýtá možnost radosti ze společného prožitku z tvoření, výrazně nás neomezuje choreograficky (drobné úpravy a odlišnosti najdeme v mnohých folklorních oblastech, aniž by narušovaly celkový ráz Besedy) ani tanečními výkony. A pak je zde ještě jedna skutečnost: Stejně, jako veškerá naše národní hudba s písní, v minulosti, pro národ v těžkých dobách, pomáhala lidem udržet si Víru v národní identitu i v život ve všech společenských vrstvách.                                                                                                                                               

     Moravská beseda vznikla v 19. století, roku 1892, jako pásmo 11 tanců.  A i když byla stejně, jako vznik České besedy, do jisté míry ovlivněna módním zájmem o čtverylku, umně se jejího šíření chopili vlastenci a národní buditelé, kteří jejím šířením obraceli pozornost k národním kořenům, k moravským písním a tancům. Moravská beseda tak pronikla i do tzv. vyšší společnosti.  Autorem moravské besedy je Richard Kaska, taneční mistr a skladatel tanečních kompozic. Pro besedu sáhl do pokladnice národních písní z moravských národopisných oblastí. Moravská beseda sestává ze čtyř částí, každá část obsahuje tři tance. Zařazeny jsou částečně přizpůsobené tance hanácké a tance ze Slezska. Jako spojníky mezi tanci slouží tance Tetka a Panenky (Silnice), které se v průběhu Besedy opakují. Názvy jednotlivých tanců (písní) jsou: Holubička, Tetka, Měl jsem, Malení, Šel bych k vám, Panenky (Silnice), Konopě, Trnaveček, Mazurka, Kanafaska, Pásla husy. Pokud se sejdou při tanci Moravské besedy skupinky z různých koutů Moravy, můžeme si všimnout drobných odlišností v choreografii, které však nijak nenarušují celkový taneční projev. Choreografii lze dotvářet podle počtu tanečníků i podle jejich taneční vyspělosti.  Moravská beseda, stejně jako jiné besední tance, se tančí v kroužcích po čtyřech párech, já jsem se pro začátek, i s ohledem na naše akce, kterých se účastní různé počty lidí, a ne všichni Besedu znají, rozhodla pro choreografii v jednom kruhu.

     Pro úplnost několik řádků o besedě české a slezské. Roku 1862/3 na podnět Jana Nerudy sestavil taneční mistr Karel Link k hudbě Ferdinanda Hellera z národních tanců pásmo čtverylkového typu. Původně bylo pásmo určené jako salónní ve formě čtverylky pro čtyři páry stojící v kruhu proti sobě. Tak vzniklo pásmo tanců a písní s názvem Česká beseda. Na ní navázala již popsaná moravská beseda a také slezská a hanácká.    Slezské lidové tance upravil do celku pod názvem Slezská beseda Eduard Bartoníček, jehož vedla motivace nejen inspirovaná českou besedou, ale zejména potřeba uchovat před zánikem národní tance. Bartoníček byl hudební skladatel a sbormistr a velkou část života prožil v Ostravě, kde mj. vedl pěvecký spolek Lumír a později Záboj. Působil i ve Frýdku. Vydával hudebně osvětové časopisy, také Moravsko-slezský hudební věstník Varyto. Jako zanícený národní buditel pořádal Bartoníček v rámci své osvětové činnosti koncertní zájezdy do obcí nejen ve Slezsku. V r. 1903 zorganizoval v Opavě první slezský pěvecký festival. Bartoníček probouzel v lidech zájem o lidovou píseň a také jeho skladby byly silně lidovou písní ovlivněny. Za zmínku stojí Bartoníčkovy Zpěvy lidu slezského. V závěrečném smíšeném sboru se objevuje píseň na text Adolfa Heyduka. Ta se stala neoficiální slezskou hymnou.

     Všechna taneční pásma, výše zmíněné besedy, lze považovat za uměle vytvořené profesionálními tanečníky pro potřeby městské společnosti, kdy čerpali z bohatosti písní a tanců  našich národních folklorních oblastí.

     V příštích článcích si přečtete o moravských a slezských folklorních oblastech a životě lidí v nich.

 

                                                                                                                          Zuzana Kaiser Dorazilová

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

VĚDOMÍ A SVĚDOMÍ

     V jednom z pořadů Otázky a odpovědi V.V.Pjakina bylo několik minut věnováno vysvětlení pojmu svědomí. Natolik mne to zaujalo jasností vysvětlení, že jsem si pořídila stručné poznámky pro pozdější využití. Považuji toto téma za značně důležité právě v kontextu dnešní doby.

 

     Co znamená být vědomým člověkem?                                                                                     

     Člověk, který se vyvíjí a získává informace v souladu s úrovní svého chápání, neboť pro nepřipravené vědomí je vědění nebezpečné. Člověk, který je schopen žít podle prastarých pravd a znalostí. Člověk, který se duševně i duchovně vyvíjí, pečuje o své zdraví přirozeným způsobem, rozvíjí všechny své úrovně, doslova buduje svou osobnost po všech stránkách v kontextu záměru Tvůrce.  Plně chápe zodpovědnost za své skutky, za svůj život. Pracuje pro blaho rodu.  Aby toho byl schopen, aby dosáhl plného rozvoje, potřebuje svědomí. Tedy, vědomý člověk pracuje se svým svědomím.

     Pro vysvětlení pojmu svědomí si pomůžeme ruským výrazem „so-věsť“, který se překládá jako „zvěst“.  Tedy to, co je zvěstováno, sdělováno. Rozumí se, že jde o sdělení niterná, která k nám přicházejí tzv. „ shůry“...  Asi každý ve svém životě zažil stav, kdy ve svém nitru jasně „slyšel“ nějakou odpověď na dříve pokládanou otázku, na problém, který jej trápil. Vnímal vnitřní pocit reagující na předchozí chování nebo rozhodnutí v určité záležitosti... Můžeme tedy říci, že svědomí je jakýsi komunikační kanál s Tvůrcem, s Bohem. Pokud jsme vnímaví, vědomí, máme okamžitou zpětnou vazbu na svá rozhodnutí a současně máme možnost se prostřednictvím této komunikace harmonizovat, vylaďovat. Svědomí totiž funguje jako ladička, která nám dává skrze vnitřní pocit informaci, vylaďuje nás, zda naše jednání, chování, bylo v souladu se situací, s naším vědomím. Tím se nám nabízí možnost nahlížet na vše v souvislostech. A to není nic jiného, než formování člověka. Každý člověk má přímý komunikační kanál s Bohem. (Proto nepotřebujeme žádné prostředníky, kteří se po staletí rekrutují ponejvíce z řad církevních. Je známo, že i po zpovědi se člověk nemusí cítit dobře, protože svědomí se stejně po nějaké době znovu ozve. A kněz přece není Bůh. Pokud sami nepochopíme své chování, nepřijmeme za ně zodpovědnost,  žádná zpověď nám nepomůže. Pokud však jednáme správně, máme v duši klid). A protože každý člověk je jedinečný, je i jazyk Boha individuální. Svědomí nelze umlčet! Ti, kteří se o to pokoušejí nejrůznějšími prostředky, se propadají do značných problémů, nejčastěji psychických.

     Závěrem lze napsat, že vědomý člověk je k jazyku životních okolností, k jazyku Boha, vnímavý.  

 

                                                                                                             Mgr. Zuzana Kaiser  Dorazilová     

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------

 

HROZÍ ZÁNIK SLOVANSKÝCH NÁRODŮ?

     Po delší pauze přináším velké malé zamyšlení a nebude to o krásných národních tradicích, i když po přečtení si uvědomíte, že vše s tím souvisí a je provázáno. Vše, co se týká národa, kultury, národního jazyka, tradic, výchovy dětí, rodiny.

     Člověk by musel být hluchý a slepý, aby „nezachytil“, jak se vzmáhá prosazování (s naprostou samozřejmostí) sňatků homosexuálních párů a s tím souvisejících rodičovských práv, práv na výchovu dětí takovýmito páry. Nu, je skutečně nelehké rozlišit, co je v takovém případě pro dítě lepší. Zda vyrůstat v sociálním zařízení, nebo s homosexuálně orientovaným párem. Nelehké rozlišit pouze na první pohled. Protože se pak nabízí otázka podpory pěstounských rodin, podpora malých zařízení rodinného typu, podpora adopce. .. Vše souvisí se vším... Všimli jste si, jak pracuje stát v těchto záležitostech? Jak neskutečně dlouho trvá vyřízení adopce, jak jsou žadatelé o adopci prověřováni a jak stejně nekonečně se vleče řešení profesních přestupků v zařízeních péče o děti? Ale jak briskně jsou děti odebírány svým rodičům, aniž by se jasně prokázala opodstatněnost takového úkonu? O tom se ale rozepisovat nechci. Chci se věnovat tomu, co se přímo dotýká nás všech, kdo jsme rodiči, prarodiči.

     Nízká podpora rodičovství, rodin postavených na základě národních tradic a respektujících dobu, která je přece jen jiná, než za dob našich prababiček, (kdy se uzavíraly i sňatky z rozumu), to je obraz dnešní doby. (K tomu připočtěte jev, o kterém jsem psala výše). Fenomén „single“, kdy mladí lidé nemají potřebu se vázat, žijí sami ale přirozená fyziologická potřeba je vede k hledání protějšku, jenže:  Kdo z dnešních mladých  má ve svém vědomí rodinné kořeny? Kdo z nich se umí vyrovnávat s přirozenými „střety“ v partnerství? Mnoho mladých utíká od řešení problémů. Raději volí žít sami, nezávazně a mnohdy nevázaně. Není dnes nic neobvyklého, když se u nich objeví psychické poruchy, deprese, pocity osamění... Vinu hledají vně, mají pocit vyhoření, marnosti. Pokud mají práci dobře ohodnocenou, vrhají se do víru konzumu, vyhledávají adrenalinovou zábavu a vůbec žijí tak, aby nemuseli za nic nést zodpovědnost. (Samozřejmě jsou výjimky).

     Hůů, to byla nálož negace a pesimismu! Ruku na srdce. Víme, že to tak je a také vidíme kolem sebe i ty krásné manželské páry. Ovšem, zajímali jste se někdy o věk těchto rodičů, jejichž děti jsou batolátka?! Věková hranice, kdy ženy přivádějí na svět své první dítě je povážlivě vysoká. Stále platí to, že nejvhodnější biologická doba pro početí je kolem 23 – 25 roku věku. Biologická. A co psychická? Mám pocit, že před třiceti čtyřiceti léty byly ženy daleko lépe připraveny na roli ženy matky.  Mohly za to více funkční rodiny? Větší sounáležitost v rodině i mezi rodinami? Výchova i výuka ve škole? Pozice přirozených autorit? Atmosféra ve společnosti? Možnosti zábavy?  Jistě.  My všichni, si musíme sáhnout do svého svědomí, co jsme (ne)udělali pro to, aby naše děti, mnohdy již dospělé, měly pevné ukotvení v životě, jasné hranice. Nejde však jen o rodiče, prarodiče, či jedince. Ti obvykle jsou ovlivňováni, jako každý člověk, systémem, řízením státu, země.  Pro mne nejvýraznější (původní profesí jsem pedagožka) je obraz školství a kultury.  Jen pro připomenutí pár z podstatných „drobností“: Do devadesátých let minulého století byl kladen důraz na národní jazyk ve všech formách – psaná, mluvená, přednes. S tím byly provázány znalosti o národní kultuře.  Do kin se dalo chodit i na skvělé filmy mezinárodní kinematografie (Kina náročného diváka), ve školách fungovaly kroužky národních písní a tanců, rukodělné, přírodovědné, děti trávily většinu času venku, v přírodě, rozvíjejíce svou samostatnost. A to bez nálepky multikulturismu!  

     Netvrdím, že vše se minulému režimu dařilo správně pojmout. Ale nemohu se zbavit dojmu, že jsme v sobě cítili více sepětí se svou zemí, znali jsme mnohem více z obecných znalostí a pamatovali si je, dokázali jsme znalosti propojovat. (Dnes – „něco nevím, tak si to hned vygoogluju“). 

     Od devadesátých let se na nás začala hrnou vlna uvolnění, „svobody“, která postupně odnaučila samostatnému myšlení, zodpovědnosti, zesměšnila postupně vše, na co národ mohl být hrdý. Západní vlna přinesla sebou ne-kulturu plytkých filmů a písní plných násilí, hudby, která ničí náš energetický systém a pracuje na podprahovém vlnění, nekonečné seriály odvádějící lidi od jejich vlastních životů, seriály pro mladé, kde je normou žít volně,  starat se jen o sebe a důraz je kladen na to, jak vypadá.                                                                                                                                     

     Do devadesátých let bylo přirozené směrovat se k tomu, že založíme rodinu.  (Dnes  velké množství mladých vůbec nechce  manželství uzavírat místo vlastních dětí volí adopci na dálku, nebo rodičovství z nejrůznějších důvodů odkládají. Trendem, jakožto odraz sociální situace je, že rodiče neuzavírají manželství).                                                                                                               

     Já vím, byla jiná doba, vše bylo plánované, možností nebylo tolik, jako dnes.  Přesto, co myslíte, dalo by se něco z toho aplikovat i dnes? Určitě.

     A nyní se konečně dostávám k tomu, co mne přivedlo k napsání tohoto článku. Najednou se mi zcela zřetelně vyjevil jeden fakt: Jako odraz současného směrování nejen naší společnosti, se zvyšuje hranice věku odchodu do důchodu a současně hranice věku, kdy mladí lidé přivádějí na svět své děti. A teď pozor. Vzpomínáte na to, jak jste trávili prázdniny u babičky a dědečka? Nebo jste dokonce žili a vyrůstali společně s nimi v jednom domě? Jak jste se zcela samozřejmě podíleli na domácích pracích nebo práci kolem doma, na poli? Jak  jste po škole mohli místo do družiny k babičce, nebo babička či děda byli s vámi, když rodiče měli práci?  A jaká je dnešní realita? Většina žen v rozmezí mezi padesátým a šedesátým rokem svého věku se možná stane babičkou (a to často věk mladých rodičů je nad třicet let, takže až bude dítko slavit dvacetiny, babičce potáhne na osmdesát a rodičům bude často přes padesát). Na obou stranách – prarodiče i rodiče je ještě povinnost či nutnost pracovat. (A k tomu si ještě připočtěte často situaci, kdy je potřeba starat se i o generaci ještě starší). Pokud se tento trend bude nadále zvyšovat, aniž by se prodloužil biologický věk za relativního zdraví a svěžesti, čeká nás naprosté odpojení mezigenerační, odcizení, zapomenutí rodových vazeb, kořenů. Nebude čas se tímto zabývat, nebude, kdo by vnukům a vnučkám předával potřebné informace. Naprosto se vyruší nezastupitelná role prarodičů v životě dítěte. Zdeformuje se role samotných rodičů na organizátory veškerého času dítěte, na jakési jeho – dnešním slovníkem řečeno manažery, kouče...Druhým rozkladným fenoménem jsou smíšená manželství. Manželství mezi bílým etnikem a jiným. (Pozor, to není rasismus!!!).

     Víte o tom, že naštěstí přibývá rodin, které chtějí své děti vychovávat v duchu národních tradic, vychovávat tak, aby si děti vypěstovaly přirozený vztah k přírodě, aby přirozeně rozvíjely své schopnosti... Jednou z cest jsou rodové školky a lesní školky. Ovšem i zde se stát, jako představitel systému „postaral“ o to, aby měl nad vším kontrolu. Zřízení takového zařízení podléhá MŠMT, které rozhoduje o tom, kdo bude děti vychovávat na základě kvalifikace, ne na základě svých osobních ctností, schopností, znalostí a dovedností, ne na základě skutečného vztahu v dané oblasti, ne na základě své osobní lidské vyspělosti. V případě obejití MŠMT pak poslední školkový rok, který je povinný, se dětem z takového neoficiálního zařízení nezapočítává a rodiče mohou být stíháni.

     Omlouvám se za tak pesimistický konec. Je však potřeba otevřít oči a naplno si přiznat skutečnost. Jen tak, za pomoci znalostí, když pochopíme a porozumíme principům řízení společností, porozumíme a pochopíme pojmy, jako je svědomí, rodina, národ, můžeme pracovat na nápravě a návratu k národním hodnotám a ubráníme se jako svébytný národ.

     Doporučuji k prostudování (přečtení) informace o plánech na genocidu bílého obyvatelstva Evropy, likvidaci Slovanů.

*Richard Nicolaus hrabě von Caudenhove Kalergi (1897 – 1972). Autor programové genocidy evropských národů, zakladatel (1922) hnutí Paneuropan, které předjímalo nastolení Nového světového řádu založeného na Federaci národů řízené Spojenými státy.

* Harvardský a Houstonský projekt – Plán na likvidaci Slovanů

* Dullesův projekt                                                                                                                                   

  

                                                                                                                Mgr. Zuzana Kaiser Dorazilová